1. Med a strašlivý stisk

2. února 2013 v 23:19 | Bree |  Náměsíčník

Tak, tak... Je to dlouho, co? Já vím, přitom mám celkem dost nápadů, jen nejsem ustavičně spokojená s tím, co napíšu. Hannibala si předpřipravuju na nějaké tři kapitoly, jen se mi to nechtělo moc psát no... Až jednou před několika dny, za úplňku, mě chytl amok. Šla jsem do zahrady, večer, a všude tak krásně prosvítal Měsíc, že to prostě a jednoduše nešlo nesepsat. Napadla mě povídka. Tohle období se bude, myslím a doufám, líbit hlavně Nienně, protože je to období, kdy ještě není na světě Harry Potter. To Záškodnické.
Snad se Vám začátek dlouhé cesty, jednoho člena Záškodníků, bude v této kapitole líbit...
...Bree



"Mami, můžu se jít ještě podívat na hřiště?" zaškemral chlapec od stolu s plnou pusou chleba a medu. Prstíky se mu zlatavě zaleskly, když je osvítily oranžovo-červené paprsky zapadajícího slunce. Po pravé ruce stál porcelánový hrnek s teplým mlékem, dítě se k němu natáhlo a sevřelo ho zalepenými prsty. Teplá tekutina ho přes stěny hrníčku krásně hřála do dlaní, a on si ten pocit nadmíru vychutnával. Řádně si zavdal mléka, a pak si hřbetem ruky otřel pusu, kterou obkružovala mléčná stopa. Cítil, jak se mu vydatně zaplnil žaludek a po celém těle se rozprostřel pocit blaha a spokojenosti. Dnes se snad poprvé stalo, že měl hlad ještě dřív, než se obvykle zasedá k večeři.
Jediné, co mu teď scházelo, byla matčina odpověď. Nedočkavě poposedl na židli, ta se prudce zakomíhala dozadu, ale naštěstí se stihl chytit okraje stolu. Radostně si nad tím kouskem oddechl a otočil se tváří k matce, která stála u plotny a připravovala večeři pro otce, co nevidět měl být doma a maminka byla s večeří vždy hotová včas. "Tak můžu?"
"Ale Remi, vždyť už je skoro sedm, tatínek bude za chvíli doma... A co tam vůbec chceš dělat?" Matka se na chvíli otočila od plotny tváří k němu a změřila si ho pohledem.
"Třeba tam ještě budou děti...?"
"Sotva ses před chvílí vrátil, hlad jako vlk a už zase chceš ven? Zítra je přece taky den," zavrtěla hlavou a vrátila se k pánvi, na níž to hlasitě prskalo a syčelo.
Chlapec sklonil hlavu, přidržel se stolu a opatrně sklouzl ze židle, malými krůčky se přiblížil k plotně a chytil se ženiny hřejivé sukně. Okamžitě zpozorněla. Podívala se dolů, aby mohla spatřit, jak na ni smutně upírá své šedivě modré oči a ve tváři se mu zračí dětská nevinnost. "Prosím," šeptl potichoučku.
Dítě bylo její největší slabostí. Nemohla mu odolat, nedokázala mu kvůli tomuhle pohledu něco odepřít, a to jeho slovo znělo tak naléhavě... I když neskrývalo nic jiného než jedině dětské starosti, pro dospělého tak titěrné, pro děcko tak obrovské.
Povzdechla si a ladně si dřepla čelem k chlapečkovi. "No tak dobrá. Jakmile půjdou ostatní domů, vrátíš se taky. Ale jestli tam nikdo nebude, tak taky přijdeš hned. Rozumíš?" její podmínky zněly nekompromisně, a ani v ty chlapec nedoufal, ale najednou byly tu. Rychle přikývl a růžové rtíky se mu roztáhly v radostném úsměvu.
"Ano, mami, přijdu!" Přitakal a nahnul se k ní, aby ji mohl políbit. Pak se obrátil a vyrazil ke dveřím, doufal, že tam ještě děti zůstaly.
"A umyj si ruce, určitě jsou zalepené!" zavolala za ním. Vyhlédla z okna, aby se přesvědčila, že si klučina ruce opravdu umyje alespoň venku v míse. Když spatřila, jak se dítě oplachuje nad dřevěným vědrem s vodou venku na lavičce, zamířila zpět k večeři. Podívala se na hodiny na stěně. Akorát. Za pět minut sedm a slanina se už dopékala, co chvíli dorazí otec a nedlouho po něm se vrátí i Remus.
Pochybovala, že by na hřišti ještě kdokoliv byl.
***
Dítě pospíchalo úzkou prašnou cestou, až dospělo k okraji lesa, kde si ještě před půlhodinkou hrálo se svými kamarády. Proběhlo otevřenou brankou z tepaného železa, s hlasitým oddechováním a divokým tlukotem svého srdce se pomalu zastavilo. Důkladně se rozhlédlo po celém hřišti obehnaném nízkým plotem, jenž byl tvořený úzkými tyčkami kovu stejně tak jako vstupní brána. V hrubém písku se povalovaly malé lopatky a kbelíky, na konci dřevěné lavice se komíhala ze strany na stranu kulatá forma na bábovičky, dvě řetízkové houpačky s dřevěnými sedátky se pohupovaly, ačkoliv žádný vítr nefoukal. Všechno nasvědčovalo tomu, že ještě před chvilkou bylo hřiště plné malých rozdováděných dětí. Ale jakoby se do země propadli. Nikde nikdo.
Remus nechápavě zavrtěl hlavou. Jak jen by to mohlo být možné? Nikdo se přeci nedokáže vytratit jako pára nad hrncem... Nebo ano?
Plný otázek stvořených svou fantazií poodešel k houpačce, aby se na ni vzápětí mohl posadit. Složil hlavu do dlaní a přemýšlel. Jak ho jen mohly ostatní děti tak rychle opustit? Vždyť tak dlouho zase pryč nebyl. Kdyby alespoň zanechaly vzkaz, sebemenší znamení... Muselo to mít ale nějaký dobrý důvod. Stále usilovně pátral ve své mysli po nejrůznějších vysvětleních, jež se mu naskytovala. Jedno za druhým zavrhoval, až se mu najednou po tváři mihl výraz uspokojení. S největší pravděpodobností na tu hádanku přišel!
Nejspíše si pro ně přišli rodiče, a v takovémto případě, by něco na znamení, že budou pokračovat ve stavbě hradu zítra, ani zanechat nestačily. Ano, tohle by bylo přijatelné vysvětlení.
Spokojen sám se svým závěrem a ještě v hlubokém zamyšlení si nevšiml, že se již setmělo. Jedna zářivá hvězda za druhou vyplouvala na temnou krempu nebe, jež byla po několika minutách poseta nezměrným množstvím světélkujících létavic. Svými slabými třepotavými odlesky tvořily jednolitou monotónní zář, která osvětlovala cestu zbloudilým poutníkům. Na černou oblohu počínající noci však přišlo po několika okamžicích mnohem a mnohem silnější světlo. Zářivý Měsíc se pomalu vyhoupl na čestné místo uprostřed hvězd a pomáhal nespočtu hvězd osvětlit stezky lidí. Krajinu kolem Remuse zaplavoval bledý měsíční přísvit, který zanedlouho dospěl k lesu u hřiště a probojovával si cestu spletitými křovinami a kmeny stromů.
Když vtom Remuse vytrhlo ze zamyšlení hlasité křupání a jakoby lámání křehkých větviček v blízkém lese. Ty zvuky byly hlasité a neustále se opakovaly, nabíraly na intenzitě.
Chlapec rozladěný a s překypujícím očekáváním slezl z houpačky a opustil hřiště několika rozhodnými kroky. Vydal se kolem plotu po štěrkem sypané cestě vzhůru k tmavému lesu. Přidal do kroku. Najednou se nohy zlehka dotýkaly země a on překvapeně poznal, že nezměrná zvědavost ho vybudila k rychlému klusání.
Netrvalo to dlouho a málem si ani nevšiml, že právě vběhl mezi stromy, nebýt krátké větve, která ho švihla přes tvář. Ještě chvíli pokračoval v neúnavné chůzi do středu stromů, vtom se ocitl na malé travnaté mýtině postrádající jediný stromek. Zastavil se. Naslouchal tlumenému ševelu větru, jenž se probíral mezerami v podrostu, v popředí jemné mluvy větru však byl zřetelně slyšet křupot a prodírání se suchým listím. Přibližovalo se to. Remus zatajil dech. Křečovitě sevřel malíček levé ruky a ještě více ho stiskl, když na plochu mýtiny dopadl obrovitý černý stín. Naznačoval linie velké postavy. Ale ne člověka. Zvířete.
Do prostoru mezi ním a tou věcí vstoupilo světlo Měsíce. Pomalu se táhlo směrem k příchozímu obrovi. Bledé paprsky odhalily nepřirozeně velká chodidla obdařená černými zahnutými drápy a porostlá řídkou šedivou srstí. Ta pokračovala společně se světlem nahoru po celém těle. Svit odkrýval jednotlivé části postavy pomalu, chlapce se zmocňoval neovladatelný třas. Ale nebyl to chundelatý ohon, ani vyzáblá hruď s téměř průsvitnou pokožkou, nikoliv obrovské tlapy, jež se houpaly vzduchem a prosekávaly ho skrz naskrz ostrými drápy, ale hlava. Ta ho děsila ze všeho nejvíce. Byla to hlava zrůdy. Protáhlý úzký čenich, pootevřená tlama, z níž visely husté provazce slin, vysoko vztyčené pozorné slechy zvířete a ty oči. Zářily jantarem. Vystupovaly z celého zjevu jakoby k němu ani nepatřily. Příliš zářily. A to přidávalo zvířeti na divokosti.
Ten obrovitý vlk se dal opět do pohybu. Směrem k vyděšenému ochromenému chlapci.
Remuse poléval studený pot od hlavy až k patě. Přes všechen svůj děs nebyl schopen sebemenšího pohybu. Stál tam jako kamenná socha. Tak moc si přál být doma! Nohy mu naprosto zdřevěněly, nedokázal jimi pohnout ani o píď. Stala se z něho pouhá bezmocná loutka. Z očí mu vytryskly slzy. Bál se. Tak strašlivě se bál! Začal svůj pohled upírat k nebi a modlil se, aby si všechno jen představoval, aby se ocitl doma v teplé pelesti. Jeho úpěnlivé prosby nebyly vyslyšeny.
Vlkodlak se zastavil kousek od dítěte. Zvrátil hlavu dozadu a naplněn pocitem vítězství zavyl svoji šťastnou píseň. Hruď se mu dmula do stran, jak znovu a znovu dával najevo své pocity a sděloval je okolnímu světu a svým druhům. Pak obrátil svůj zrak na dítě před sebou. Dělilo je pouhých pár metrů. Přikrčil se k chladivé zemi a odrazil. Jediným velkým skokem překonal prostor mezi nimi.
Poslední, co toho večera Remus stačil pochytit, byla drásavá bolest svírající jeho paže a hrudník.

__________________________________________________
Tak jak, líbí? Komentáře s Vašimi naázory mě velice potěší ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Juliet Juliet | Web | 3. února 2013 v 12:57 | Reagovat

Přečetla jsem jen do těch tří ***, ale musím, fakt musím okomentovat už teď. Protože to bylo tak kouzelné a dokonalé! Vážně já nevím, ale tohle ti tak sedlo! Naprostá lahoda duše. :D Já vím, vlastně tam dějově ani nic nebylo, ale snad každá věta se mi vážně na 100% zalíbila a zamilovala jsem si ji. Nádhera, krása a hlavně - úžasně pozitivní! Jdu si dočíst druhou část. :D Jo a děkuju za povzbuzení u Krve, stejnak (jak už jsem psala) je ta povídka jen tvoje a Surynky. :D :)

2 Lily "Aravis" Starfall Lily "Aravis" Starfall | Web | 3. února 2013 v 13:59 | Reagovat

No woooow :) Tomu říkám nové FF ;) Většinou to začíná od nástupu do Bradavic, nebo tak, ale ne, ty musíš mít všechno pěkně od začátku, co? Náhdera :))
Skvěle to popisuješ, připadalo mi to strašně skutečný. Skoro jsem měla pocit, že ten vlkodlak kousl mě. Brrr.
Doufám, že tu brzo bude další kapitola! ;)

3 Juliet Juliet | Web | 3. února 2013 v 14:11 | Reagovat

No ta druhá část už tak pozitivní není. :D Nicméně je stejně dobrá jako část první a musím říct, že se mi taky moc líbila. I když si nedokážu představit, jak (když by něco slyšel) by se rozběhl těm zvukům vstříc. :D Ale asi... Dítě, navíc kluk - čekal dobrodružství a nemyslel na nebezpečí... Hm, fakt pěkné. :)

4 Bree Bree | Web | 3. února 2013 v 22:04 | Reagovat

[1]:[3]: Děkuji za obsáhlý komentář, Jul, nečekala jsem, že se Ti bude takhle líbit... :-) Nemáš zač děkovat, zvlášť, když je to potřeba ;-)

[2]: Aravis, mn ohkráte děkuji za krásný komentář, jsem vážně ráda, že se ti to tak líbilo! A doufám taky :D

5 Pouli Pouli | Web | 4. února 2013 v 20:14 | Reagovat

Dlouho jsem od tebe teď nic nečetla a skoro jsem zapomněla jak krásně vše popisuješ. Tahle povídka se mi moc líbí a jsem zvědavá jak to bude dál. Nikdy jsem ještě u nikoho nečetla, jak byl vlastně Remus přeměněn a musím říct, že jsi to zpracovala na výbornou. Bylo to krásně dětsky roztomilé a potom dost děsivé a strašidelné. Jakmile jsem přečetla, že to dítě je Remus, tušila jsem jak se to vyvine dál. Ale na povídce to nic nekazí. Zajímá mě, jak teď navážeš. Jestli se hned přehoupneš do prvního ročníku nebo budeš pokračovat nějak v dětských letech.
Abych to shrnula. Moc se mi tahle kapitola líbila. Je originální svým námětech a dobře zpracovaná. Líbí se mi, jak využíváš českého jazyka. Těším se na další kapitolu.

6 Bree Bree | Web | 6. února 2013 v 21:05 | Reagovat

[5]:Pouli, děkuju mnohokrát za takhle obsáhlý a krásný komentář :D Moc jsi mě potěšila! Najednou mě to nutká jít psát :D

7 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 7. února 2013 v 19:02 | Reagovat

Páni, rozhodně to vypadá zajímavě! Remuse mám ráda, píšeš to ty takže to už od začátku muselo být skvělé. :D A bylo! :) Vážně, píšeš strašně moc hezky a máš skvělé nápady, už od začátku mě tahle povídka velmi zaujala! :)) Doufám, že bude brzy další! ;)

8 Emmanuelle Emmanuelle | Web | 21. února 2013 v 21:01 | Reagovat

[3]: nejen kluk by podle mě vyrazil do lesa. já bych tam šla možná taky. zjistit, co se to děje. koneckonců, v lese jsem v noci byla a ne jednou...

a k povídce
Remus je moje oblíbená postava, takže už za výběr hlavního hrdiny palec nahoru, ale dějově je to vážně ještě lepší, než jsem čekala. líbily se mi ty jeho dětské mudrlantské proslovy. a myslím, že bych se taky nechala uprosit :D
a když jsi popisovala vlkodlaka, měla jsem pocit, že se asi taky trochu bojím.
a to sedím za monitorem.
no, víme, že to přežije... ale to je asi tak všechno. jsem lačná dalších událostí ;-)

9 Bree Bree | Web | 22. února 2013 v 23:37 | Reagovat

[8]: Děkuju, za komentář Emmi, jsem moc ráda, že se líbí ;-)

10 Emmanuelle Emmanuelle | Web | 16. března 2013 v 21:33 | Reagovat

[9]: jooo, a kdy bude pokračování?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na postavy od J.K.Rowling si nevyhrazuji žádné právo, s výjimkou mých vlastních. Na svět vytvořený J.K.Rowling, nemám žádné právo s výjimkou toho mého. Porušení autorského práva je přísně trestáno.
*ALL RIGTHS RESERVED*